Jsem poslušná, podřizuji se
Příspěvky
Jsem poslušná, podřizuji se
JSEM POSLUŠNÁ, VŠEM SE PODŘIZUJU
Paní Olina přišla na sezení s tím, že jí vadí, že všechny okolo poslouchá. Manžela, kolegyni v práci, rodiče. Říká: „Svůj názor mám, ale neřeknu ho, protože mám strach z reakce, že bude hádka a křik, tak raději mlčím. Zároveň mi vadí, když nemám kontrolu nad situací. Kdybych neměla gelový nehty, tak je mam permanentně ožraný. To dělám už od dětství. A od mala mám pocit, že sem nepatřím, že tu nemám bejt. Potřebovala bych najít rovnováhu, pohnout se někam dopředu. “
Sezení začíná. První, co se Olině vybavilo je: „ Máma mě vede do školky, říkám jí - „určitě pro mě přijdeš? Nezapomeneš mě tam? Víš určitě, že mě máš ráda? " Pláču tam, z okna vidím zahradu a plot. Jsem tu zavřená. Nechci papat, nemůžu se najíst, napít, chci domů, nechci tady bejt. Odmítám svačit, obědvat, nechci si ani hrát. Snažím se to tam jen nějak přežít, než si pro mě mamka přijde. Ta učitelka je divně cítit. Je jak dozorce. Podrážděným hlasem mi říká: „ Dokud tu polívku nesníš, nevstaneš od stolu.“ Nesním, najím se až doma s maminkou. Pak mi přinutila sníst lžíci studený polívky s tím mastným okem. Já se pozvracela, ona se na mě pak hrozně zlobila. Já sem nepatřím, proč mě tu naši nechávaj? Jednoho dne mě hryzla ve školce holčička do tváře. Kdyby mi sem nedali, nepokousala by mě. Omlouvaj se mamince, mě ne. Taky nás nutěj když jdeme spát si dát peřinu přes hlavu, nesnáším to. “
Jdeme dál do hlubší minulosti. „Vidím bahnitou uličku, pruhovaný pyžama, vyholený hlavy, hubený lidi, cítím zvláštní pach. Je tu moc lidí pohromadě, vedro, chtěla bych pryč. Nemůžu se vůbec najíst. Měla bych je utěšit, uklidnit, i když se sama bojím. Hlavně být nenápadná, neupoutávat na sebe pozornost, splynout, nevybočovat z řady. Chci svůj strach přebíjet tím, že utěšuju jiné. Zároveň se snažím bejt hodná k jinejm, uklidňuju ostatní, a tím i sebe. To se ale navzájem vylučuje. Jsem hrozně hubená. Pak jsem nemocná, slabá, bolí mě na hrudi. Najednou se přestanu bát, je mi tak nějak dobře, a i když tam umřu, vlastně to dobře dopadlo. Není důležitý, co si myslej jiný, ale co si myslím já. Abych se já sama před sebou cítila dobře, měla ze sebe dobrej pocit. Neměla bych řešit, jak o mě smýšlej jiní, co v nich vyvolám, nebo jestli si mě někdo všimne, nebo nevšimne. A taky že se nemám pořád něčeho bát. Nechci ty zážitky nechat v tý paní, v tý co tam leží a já na ní koukám zvrchu. Nechci odejít bez těch pocitů a myšlenek co jsem měla v tom těle tam.“
V průběhu sezení paní Olina komentuje souvislosti, co jí napadají, které dřív vůbec nevěděla, teď jí to dává smysl, proč tu školku a co se v ní dělo nesnášela, a jak to souvisí s jejím minulým životem.
„Ať mi nedávaj ve školce tu deku na hlavu. Každý den jí dávaj v koncentráku mrtvým, já nejsem mrtvá, nepřeju si deku na hlavu. Nevím, proč to tý učitelce neřeknu, že nechci peřinu na hlavu. To je hrozný, když si člověk uvědomí, že si takhle spojí ten minulý život se současným. Ta holčička mě pokousala jak vojenský pes v tom koncentráku, maj tam německý ovčáky, jsou zlý, rozzuřený, s vyceněnejma zubama. Když se jim někdo nelíbil, pusitli na něj psa. Já jsem hodná, na mě psa nepouštějí. Hlavně nenápadně, nevybočit z řady, bejt hodná a poslušná. Nepoutat na sebe pozornost, když budu nenápadná, bude vše v pořádku, nějak propluju. Do dneška se bojím psů a nevěděla jsem proč. Snad se jich už teď bát nebudu.“
„Školka pro mě byla hrůza. Všechny instituce mě děsí. Dnes to chci vytěsnit, že školka vůbec nebyla. Milionkrát jsem se ptala maminky: „Máš mě ráda? Určitě mě tam nenecháš? Přijdeš pro mě? Nezapomeneš mě tam? “ Dokolečka mi odpovídá, že mě má nejradši na celým světě, že pro mě přijde a že si doma uděláme něco dobrýho k jídlu. Pak chci ještě 100x pusu než odejde a já musím dovnitř.“
Po sezení paní Olina říká: „ Zajímavý je to, že by mě v životě nenapadlo, že se vám může asociovat něco tak neskutečnýho. Že člověk není schopen si uvědomit, že nějaká vzpomínka vám může zmrtvit několik let, že jedna nevinná vzpomínka a asociace s něčím vás zacyklí do několika utrápenejch let. Člověk si to není schopen spojit. Pak má strach říkat něco nahlas, natož někomu odporovat. Nějak tomu všemu teď víc rozumím a jsem hodně překvapená. Určitě se už nebudu nikomu tolik podřizovat, hodně se mi ulevilo.“
Hlubinná regresní terapie, regrese, minulé životy