MIGRÉNY
MIGRÉNY
Paní Adéla trpí od dětství migrénami, v pozdějším věku jí začaly bolesti zad. Byla nechtěnné dítě, její matka v těhotenství moc nejedla, aby netloustla, stahovala se, aby na ní těhotenství nebylo vidět. Paní Adéla se narodila v 7mém měsíci s porodní váhou 1,90. Zde je doslovný výňatek ze zápisu sezení pro představu, jaké peklo může někdo zažít před svým narozením a jaké to má následky pro jeho další život. Při prvním sezení, kde je téma "migrény", se paní Adéla dostala před svůj porod.
PORODNÍ TRAUMA
„Pocit, jako kdybych se tam nějak točila, připadám si tam hrozně malá, lehoučká, maličká, začíná mě bolet hlava. Jsem tam divně zkroucená, chtěla bych se protáhnout, zahýbat se, ale ono to nejde. Najednou mám pocit, že mi někdo svazuje hlavu, omotává jí pruhem látky, že ve spáncích cítím bolest, je mi na tu hlavu hrozné horko, jako kdyby se mi ty spánky začínaly vařit. Hlavu mám jak ve svěráku, něco mi jí stlačuje. Mám pocit, že mi za chvíli ta hlava praskne, je to děsný tlak. Chci se pořádně nadechnout, ale nejde to, lapám po dechu, jsem hrozně zkroucená a ohnutá. Asi bych neměla být tolik ohnutá. Páteř se mi napíná a ohýbá, bolí mě z toho za krkem, bolí mne obratle, jde to až do zad. Mezi lopatkami to píchá. Mám pocit, že se to tak napíná, že to ta páteř už nevydrží. Ramena se mi tlačí k sobě, celá záda mám kulatá. Jen aby to i ty kosti všechno vydržely, vím, že je budu ještě potřebovat. Zvedá se mi z toho děsně žaludek. Už tady nechci být, chci ven. Připadá mi, že to takhle vůbec nemá být, ale nemůžu nic dělat. Jsem ještě moc malá, ven to nejde, nemohu se hnout. Touha nadechnout se - to je jediná moje starost. Teď ten pruh látky někdo sundal, ale hlava mě pořád bolí, je mi na tu hlavu hrozné vedro. Pak to začne znovu. Špatně se mi dýchá, jako kdybych měla zmáčknutý žaludek, nemohu se pořád nadechnout. Potřebuji se nadechnout, brní mě tam ruce, asi chci ven, snažím se dostat někam pryč a nejde to. Hrozně mě tam bolí hlava a chci odtud pryč. Kopu na všechny strany. Jsem tam zavřená, chtěla bych se z toho osvobodit, ale nejde to, je to zoufalé. Proč mě to dělají, když se mi to nelíbí. Snažím se dostat někam pryč, aby mě ta hlava už nebolela. Nejde to, rozčiluji se a chci někam ven, hlava mě bolí víc a víc, až jsem úplně vyčerpaná. Hlavu mám velkou a těžkou, jako kdybych měla v hlavě něco olověného. Mám hlad a pocit, že nemám sílu k další existenci. Máma asi nechtěla tloustnout, tak moc nejedla, asi ten pocit hladu mám z toho. Jsem taková slabá, nemám už vládu nad končetinami, jsou najednou jak hadrové, nemám na nic už sílu. Cítím se slabá, křehká, bezmocná, osamocená. Mám divný pocit od žaludku, jako kdyby se mělo stát něco špatného. Snažím se najít z posledních sil cestu ven. Nejvíc mě teď bolí čelo. Nějak se kroutím a točím, hlavu mi to táhne dolů. Asi směřuji k nějakému otvoru. Chvíli to trvá, než se hlava dostane ven, nevím co se se mnou děje, nevím co mě čeká. Těším se ven, tlačím se ven, je to dřina, jsem vysílená, snažím se hlavou něco prorazit, hlavu někam tlačím. Uf, konečně budu mít vzduch, toužím se nadechnout. Najednou vyjedu ven, křičím, když křičím, cítím žíly na spáncích, až to pálí. Možná je mi trochu zima. Najednou, jako kdyby ta hlava trochu splaskla, lépe se mi dýchá. Asi mě někdo drží v ruce, pokládá mě a balí do něčeho. Ležím na zádech a dýchám, užívám si, jak se mohu nadechnout. Cítím se konečně volná. Pak jsem v něčem zabalená, je to příjemné, je to tam voňavé. Pak mě strčili asi někam do inkubátoru.“
MIGRÉNY pokračování - paní Adéla – sezení č. 2
„Slyším rámus, drnčí mi z toho hlava. Jsem nervozní, roztěkaná, jakoby mi celým tělem procházel elektrický proud. Rozčiluje mě to, cítím to až do morku kostí, chci mít klid a nemohu. Napadlo mě, že jak jsem v tom břiše, tak se máma buší do břicha pěstmi jako do bubnu. Prochází mi to hlavou, duní to, jsem z toho úplně šílená. Slyším její myšlenky, jak mě nechce. Vztek si vybíjí tím, že se buší do břicha, kde jsem já. Je mi z toho špatně, mám z toho pocit beznaděje a prázdnoty. Cítím hrozný tlak na spáncích. Jako kdybych seděla v nějakém těsném sudu a dunělo to v něm, že by se z toho hlava rozskočila, hrozně mě bolí. Všechny buňky v těle jako kdyby se mi chtěly rozlétnout, a připadá mi, že se moje tělo úplně rozpadne. Nedá se tomu nijak přizpůsobit, nebo si na to zvyknout. Jsem uprostřed a nemohu pryč. Snažím se někam se schovat, ale není kam, nejde to, to je nejhorší, že není úniku. Mám sevřený žaludek a strach, co se mnou bude. Cítím se ztracená, nemohu se tomu vůbec nijak bránit. Najednou je klid. S napětím čekám, bojím se, kdy to zase přijde, ta její nenávist a zlost, a jsem z toho nervozní. Bojím se pohnout, bojím se i dýchat. Jsou to nervy a stres. Cítím se hrozně sama, a nevím co mám dělat. Je to úplně beznadějné.
Rostu, mám málo místa, protože se stahuje, aby nebylo vidět její rostoucí břicho. Páteř mě úplně pálí, jak jsem zkroucená, jsem z toho všeho šíleně unavená, vysílená a v napětí, hlava mě bolí. Už tady nechci být, chci odtud pryč. Dostat se odtud ven, pryč, na nic jiného nemyslím. Vynakládám úsilí, abych se dostala někam pryč, jinak to tu nepřežiju. Musím se protlačit, cítím bušení a tlak ve spáncích. Pak už se narodím, jsem v bezpečí, to je obrovská úleva. Ale připadám si křehká a zranitelná, bojím se o sebe, mám strach, aby mě zase někdo neubližoval, nemačkal mě a nestlačoval. “
Při sezení paní Adéla hodně plakala, byl to pro ní silný prožitek jak emočně, tak fyzicky. Po sezení se cítí uvolněně, lehčí, má skvělou náladu. Těší se na další sezení.
Hlubinná regresní terapie, regrese.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář