NEUMÍM ŘÍKAT NE
NEUMÍM ŘÍKAT NE
Paní Věra přišla řešit svůj problém který jí trápí.
„ Jsem samaritánská povaha, neumím nikomu říct "ne". Kdybych to měla říct, stáhne se mi žaludek, krk a neřeknu to. Na regresi jsem s tím už byla, ale nešlo mi to. Ten pán mi nesednul, tak asi proto. Procházel se mnou jen moje dětství, otec byl despota. Ale k ničemu mi to nebylo. Chtěla bych to zkusit znovu. Vás mi doporučil astrog pan Richard Stříbný, jemu věřím. Tak jsem tady. “
Začínáme sezení událostmi ze současnosti, je řečeno hodně vět, kterým se říká postuláty. Většinou jsou odněkud z minulosti, kde dotyčný prožil nějaké trauma, zúžené vědomí, fyzickou nebo psychickou bolest. Těmito výroky, které jsou oživené ze starších traumat se člověk pak řídí, aniž by si toho byl vědom.
Paní Věra si začíná vybavovat událost z minulého týdne.
„Kamarádka po mě něco chce, já nechci, ale mám pocit že jí musím vyhovět. To NE říct prostě nemůžu. Prostě jsem tady od toho, abych říkala na vše ano, se vším souhlasila, byla poslušná. Když to neudělám, přijde něco špatnýho. Třeba se někomu něco stane, dětem, mámě, manželovi, mě. Prostě mám pocit že musím.“
Lehce se dostává do minulého života. Jede na koni jako mladý muž, za sebou má svou milou, ta ho drží okolo pasu. Nedávno měli svatbu. Milují se, slíbili si, že spolu budou navěky. Paní Věra mluví chvíli za sebe, chvíli za svou milou.
„To nemyslíš vážně, jedeš jako blázen, zpomal.“
„Nech toho, ty se nechceš bavit?“
„Ale já mám fakt strach, sotva se držím, dělá se mi špatně. Už nemůžu, už to nevydržím. Říkám ti zpomal! “
„Ještě chvilku. Vždyť je to sranda.“
„Prosím, zastav už.“
„Spadla. Spadla na kámen hlavou, rozrazila si lebku, umírá. Co mám dělat? Může mi někdo pomoct? Jedu zpátky pro pomoc. Říkám to rozrušeně otci, že mi spadla z koně. On na to:“
„To snad nemyslíš vážně, kolikrát ti to mám říkat že nemáš dělat takový blbosti! Ty mě nikdy neposlechneš. Říkal jsem ti to 100x ať jezdíš opatrně, a dobře víš jak nerada jezdila. Už toho mám plný zuby, nikdy neuděláš co se ti řekne, nikdy!!! Takhle to dopadne vždycky.“
Věra pokračuje: „Jak mám s tímhle žít? Byla to moje chyba, jak jsem to mohl dopustit? Už mě nikdy neopouštěj! Už nikdy nesednu na koně! Mám příšerný výčitky, je mi hrozně. Cítím úzkost, strach, vinu. NEMŮŽU ŘÍKAT NE, CO KDYBY SE ZASE STALO NĚCO ŠPATNÝHO.“
Po několikátém průchodu touto událostí Věra zjišťuje, že je duše té milé co spadla z koně u ní i dnes. Přece si slíbili, že spolu budou navěky. Ale problém je, že ta duše na ní má vztek, že paní Věra zapříčinila její smrt a neposlechla její prosby aby tenrát zastavil.
Věra říká té duši:
„Proč si tady? Nech mě bejt! Už takhle nemohu dál. Byla to nehoda, neudělal sem to schválně.“
Mluví duše:
„Ale ty si to slíbil. Nemůžeš mě nechat samotnou. Ty si mě neposlech, já umřela tvojí vinou, ještě si mě tam pak nechal a odjel pryč. Hrozně mě bolela hlava. Navíc jsem ti chtěla večer říct že čekáme miminko, že jsem těhotná. Nikdy neuděláš co se ti řekne. Já ti to vrátím, to ještě uvidíš jak se ti pomstím. Hlavně se netvař takhle. Já tě milovala, todle ti nikdy neodpustím.“
S paní Věrou se koukáme do dalšího společného života co s touto duší mají. Ten je potom asi za 200 let, kde byla Věra muž, ta duše tam byla také muž a podřízl tomu druhému hrdlo. Pomsta. Ta duše má radost, že se pomstila. Ale ani to jí nestačilo a "obtěžuje" paní Věru i dnes jako přivtělená duše. Drží je u sebe i ten slib co si dali. Zjišťujeme, že si dali několik dalších slibů i v jiných životech. Měli spolu rušnou minulost, spousty životů pěkných i nepěkných. Nakonec si vše co si kde způsobili odpustili, odpustili i sami sobě, vyvázali se ze slibů co si kde dali v různých životech, v různých rolích ať jako muži, ženy, či děti. Pak jsme duši pomohli odejít do Světla.
Duše se loučí a říká:
„Měj se krásně, žij jak umíš, už jsi tu jen ty, já odcházím nahoru.“
Paní Věra na konci sezení říká, že se jí rozlévá teplo na hrudi a nemůže uvěřit, že to už konečně skončí. Že se cítí úplně jinak, že jí brní hlava a mravenčí ruce. To lidé po sezení mívají často, když přivtělená duše odejde, tělo se uvolní a lépe se pak prokrvuje.
Ptám se, jak se po sezení cítí.
„Musím se pořád smát, je mi skěvle, cítím se úplně jinak. A vy vypadáte taky najednou jinak.“
Když odchází a já jí otevírám vrátka, tak se ptá, zda mě může obejmout. Samozřejmě že ano. ☺