Rodinná kletba
Jsem na kurzu regresní terapie.
„Františku, prosím Tě, prošel by jsi se mnou tu rodinnou kletbu?“ Netváří se příliš nadšeně, zato zbytek kurzu propuká téměř v jásot. „Jo, jo, my chceme vzorové sezení na rodinnou kletbu!“ František dává oči v sloup. Dělám na něj svůj úsměv „ala hérečka“.
„No dobrá, ale povede to někdo jiný a já když tak zasáhnu!“ Dobrovolně se hlásí Jana a tak začínáme.
„Oki, takže co budeme probírat, něco nám k tomu řekni!“ Jana má připravenou propisku a píše první řádky zápisu …..
„Je to rodinná kletba v rodině mého exmanžela, dotýká se mně a mého syna. Kdysi mi o ní řekla moje kamarádka, která mi vykládala karty. Pak jsem se to snažila vyřešit na rodinných konstelacích. V podstatě z toho vyšlo, že otec odešel do války a slíbil synovi, že se vrátí, ale padl tam a syn na něj čekal a čekal a pak začal být agresivní, hlavně vůči matce. Trochu se to po těch konstelacích uvolnilo, ale není to úplně.“
„Tak si zavři oči, jdi k té události a říkej co vidíš.“
„Vidím asi tří-čtyřletého chlapce, loučí se s tátou, je tam i máma. Je poměrně ve vysokém stupni těhotenství.“
„Dobrá, tak projdi tu událost od začátku do konce za toho syna.“
„Táto, nechoď pryč!“ pláču a mé dětské ruce objímají tátu. Zvedá mne, držím se ho kolem krku a nechci se pustit.
„Musím jít, synku, vidíš vojáci už na mne čekají. Vrátím se, neboj. Zatím musíš být statečný a dávat pozor na maminku a naší malou sestřičku.“ Pohladí mámě břicho.
Bojím se, velmi se bojím, tuším, že se táta nevrátí. „Slib mi to! Slib mi, že se vrátíš!“
Otec se na mne shovívavě usmívá. „Dobrá, slibuji, že se vrátím, ať se stane cokoli!“
Máma mě musí odtrhnout od táty. Odchází. Otáčí se, mává a smutně se usmívá. Máma mě konejší, ale já se vytrhávám. Nechci být u ní! Chci k tátovi!!!! Chci tátu!!!!
Následující měsíce, možná roky, prožívám v neustálém vyhlížení. Kdy ten táta přijde, kdy už to bude! Všechny volné chvíle trávím na kopci za domem, dívám se na cestu a představuji si, jaké to bude až ho uvidím jít k domu.
Jednoho dne se cosi změnilo. Už nemám potřebu jít vyhlížet tátu. Cítím ho. Jako by byl se mnou. Dostavil se klid. Je mi skvěle, tak dobře jsem se snad ještě necítil. Někdy dokonce slyším tátův hlas, někde uvnitř své hlavy. Je mi krásně.
Přichází vojáci, něco mámě podávají. Máma klečí na zemi, drží tátův batoh s jeho věcmi a pláče. Vojáci napřed rozpačitě stojí a dívají se na ni, pak bez rozloučení odchází.
„Chlapečku můj, tatínek se už nevrátí……….. padl.“ Máminy oči jsou červené od pláče, zadržuje vzlyky, chtěla by být statečná, ale bolest je příliš velká a dere se na povrch. Beru její hlavu, tisknu si ji na svou dětskou hruď a utěšuji ji. „Maminko, neplač. Táta přece nepadl. Táta je tu s námi. Copak ty ho necítíš?“ Přibatolí se i malá sestřička, vecpe se mámě do klína a pláče s ní. Sama neví proč. Cítím k mámě velkou něhu. Táta skrze mne promlouvá k ní, ale ona nechce poslouchat. Pořád si stojí na svém, „Táta je mrtev“, necítí jeho přítomnost. Ale já ji cítím, já si to namluvit nenechám.
Následující měsíce jsou plné práce. Máma nás musí uživit a tak odchází na práci k hospodáři. Já se starám o sestřičku, o naše zvířata a vlastně o celý dům. Dokonce zvládám obhospodařovat naše malé políčko. Je mi krásně. Všechno zvládnu, protože táta je se mnou. Táta je tu se mnou a to je to hlavní. Můj táta!
Zlom nastává ve chvíli, kdy si máma přivede jiného muže. „Co tu chce ten cizí chlap!“ řve cosi uvnitř mé hlavy. Cítím obrovskou zlost. Moc ji nechápu a snažím se ji krotit. Máma přece nemůže zůstat sama. Přichází další vlna zlosti „Coura jedna! V mém domě se peleší s jiným!“ Rozpolcenost v mé hlavě se stupňuje. Jakoby se moje duše hádala o místo s někým jiným, jakoby se někdo cizí roztahoval v mé hlavě, v mém těle.
Máma se vdává, netrvá dlouho a čeká miminko, myslím že je šťastná. Chvílemi dokážu vnímat, že „nový táta“ je vlastně velmi milý a snaží se, abychom ho se sestřičkou měli rádi. Pak se zas rozkřičí ten hlas v mé hlavě. „Co tu ten chlap chce! Ať táhne i s tou courou! Pryč z mého domu!“ Je stále těžší a těžší to zvládat. Máma vidí, jak jsem napjatý, jak bojuji. Posílá mne raději na celodenní práci k hospodáři. Hlas je stále silnější, už nemám sílu mu čelit. V době, kdy hlas převládne, mívám výpadky paměti. Něco jakoby mne ponoukalo ublížit mámě, jejímu manželovi a mojí nejmladší sestřičce. Poslední dny už raději i přespávám v lese. Domů chodím jen pro jídlo, jím také v lese. Moje ruce se téměř neustále třesou. Nedokážu vzdorovat tomu obrovskému vzteku, který ve mně narůstá. Na svých patnáct let jsem, díky neustálé práci, velmi silný a urostlý. Má síla ve spojení s hlasem v mé hlavě, to je to čeho se bojím.
Toho rána vstanu časně a v momentě, kdy otevřu oči vím, že jsem prohrál.Vidím, slyším, cítím jakoby vzdáleně, přes mlhu, ale své tělo už neovládám. Hlas nenávistně burácí v mé hlavě. Vidím sám sebe, jak jdu domů. Mámin manžel mě přivítá s úsměvem a nabídne mi čerstvě nadojené mléko. Neovládám své tělo, jen pasivně sleduji, co se děje. Vrhnu se na něj, hrnek s mlékem se rozbije na podlaze. Jak rád bych se díval na tu bílou šmouhu. Povalím ho na zem a biju ho pěstmi do obličeje. Je tak překvapen, že se ani nebrání. Vidím jeho rozbitý obličej, už je polomrtvý. Ale hlas ještě nemá dost. Beru poleno, co leží u krbu a biju ho tím polenem, dokud nevydechne naposledy. Hlas krvelačně řve „Ještě toho parchanta!“ Má nejmladší sestřička se choulí na peci v náruči naší sestry. Sahám pro ni, poleno rychle dokonává dílo zkázy a malá sestřička už leží mrtvá na zemi.
Za dveřmi jsou slyšet kroky, chvatně ustupuji za dveře. Vchází máma a poleno dopadá na její hlavu. Padá na zem, zvedne se na čtyři a nevěřícně valí oči na dvě mrtvá těla. Otáčí se na mne a rychle se plazí ke stěně. Sedí zády ke stěně, z hlavy ji stéká krev a dívá se na mne.
„Nemůžeš mi ublížit! Jsi krev mojí krve!“ hlas v mé hlavě se bláznivě směje a mými ústy pronáší „Co to plácáš za kraviny! Krev Tvojí krve! To je pěkná blbost!“ odhazuji poleno a jdu si pro sekyru. Blížím se k mámě, její oči jako by se změnily. Dívá se na mne a já mám pocit, že se mění v hada. Blížím se k ní a ona opravdu syčí! Ne, není to syčení, jsou to slova.
„Proklínám Tě, ty jež jsi vztáhl ruku na svou matku! Proklínám Tě k věčnému zatracení. Tvoje duše nedojde klidu, dokud tento ohavný čin neodčiníš!“
Se slovy jako by přišel náraz do neviditelné stěny a hlas z mé hlavy je náhle pryč. Stojím a nevěřícně koukám na svou matku, jak tu sedí krvácející u stěny. Nechápu, co se stalo. Nevím, proč vyřkla ta slova! Maminko moje, proč? Jak jsi mi to mohla udělat?
Zmateně se dívám, pak už nevydržím ten zmatek a vybíhám z domu. Běžím ani nevím kam. Najednou stojím na hrází rybníka. A pořád nechápu, co se stalo. Proč na mne ta moje maminka byla tak zlá? Co mi to udělala? Ona mne proklela? Proč? Otázky mučí mou hlavu. Držím se za ni a křičím „Proč?“ „Proč?“ „Proč?“ Maminko moje, proč? Skáču do vody. Polykám vodu a stále nevím proč. Moje tělo zůstalo zaklestěné ve hrázi rybníka. Moje duše stoupá. Stoupá a pak jde do šedého světla.
„Dobrá, teď to projdi za matku“
Loučení je těžké, držím se ze všech sil. Za pár týdnů budu rodit a mého muže musí odvést zrovna teď, v době, kdy ho potřebuji nejvíce. Oči mě pálí od potlačovaného pláče. Syn se drží otce za krk a nechce se pustit. Pláče. Dokonce i mé nenarozené dítě se v břiše začne hýbat a kope, jakoby na protest. Musím to zvládnout. Odtrhávám syna a i přes vysoký stupeň těhotenství ho držím v náručí. Je už těžký, ale potřebuje objetí.
Další dny jsou těžké, porodím dceru, sousedé mi naštěstí dost pomáhají, syn se musí velmi rychle začít starat o hospodářství. Večery tráví na kopci za domem, vyhlíží tátu. Ten pohled mi rve srdce na kusy. Vracívá se tak smutný. Uběhne pár měsíců. Zvykli jsme si a sehráli se. Práce nám jde spolu od ruky a zdá se, že i syn zapomíná na otcův slib, že se vrátí. Je usměvavý, zvládá spoustu práce. Někdy žasnu, co všechno umí. Nikdo ho to neučil a on to přesto zvládá. Pak přichází jeden z velmi zlých dnů v mém životě. Vojáci přináší věci mého muže. Padl. Klesám na kolena a pláču a syn mě utěšuje. „Mami, neboj, on nepadl, je tu s námi. Copak ho necítíš?“ přibíhá i dcerka na svých vratkých nožičkách a padá mi do náruče. Všichni se vzájemně držíme a když zavřu oči, tak mám chvilku opravdu pocit, že je tu manžel s námi. Následující dny mne syn nepřestává překvapovat, jak je skvělý, jak všechno zvládá. Práci, starost o sestru a ještě mě utěšuje. Čas letí. Na samotnou ženu je toho hodně a ač se syn snaží, chybí tu muž. A tak přijímám nabídku jednoho pacholka ze statku, který po mě už dlouho kouká. Bereme se, netrvá dlouho a čekáme dítě. Jsem šťastná, znovu šťastná – už jsem ani nevěřila, že ještě někdy něco takového zažiji. Mé štěstí kazí jediná věc - syn se začíná měnit. Cítím z něho napětí a dělá mi to starosti. Postupem času se to stupňuje. Začíná být agresivní a někdy mám pocit, že v jeho očích je nějaké zlo. Obávám se o jeho duševní zdraví, často se za něj modlím. Raději ho posílám na celodenní práci ke statkáři. Už přespává i v lese, domů chodí jen pro jídlo.
To ráno jdu ze statku a cítím se divně, zlá předtucha zrychluje mé kroky. Vcházím do domu a něco dopadne na mou hlavu, padám na zem, cítím bolest. Zvedám se na čtyři, z hlavy mi crčí krev, nevěřícně zírám na svého mrtvého muže a dceru. Co se tu stalo! Hrůza mě objímá. Nějaký zvuk mě donutí se otočit. Vidím syna ze zakrváceným polenem v ruce. Plazím se před ním ke stěně. Nemohu uvěřit tomu, co vidím. To přece nejsou jeho oči, to není jeho hlas …. Co se to s ním stalo! Snažím se s ním mluvit, směje se zlým smíchem, pak odhazuje poleno a bere sekyru. Jde na mne. Cítím hrůzu v celém těle. Najednou, někde hluboko uvnitř sebe cítím obrovskou sílu. Nával energie mne zahalí jako ochranné vejce kolem mne, už nemám strach. Všechno jde tak nějak samo, automaticky. Vyřknu kletbu a cítím tu sílu, která ze mne proudí. Je to nějaká dávná hadí magie, kterou jsem praktikovala v některém z minulých životů. Probudil ji pud sebezáchovy. V momentě, kdy ta slova vyřknu, vím, co se vlastně stalo. To je duše mého zemřelého manžela, která ovládá synovo tělo. Vím, že ta kletba je špatně, že padne na nevinného a tudíž se obrátí i proti mě. Jak bych ji chtěla vzít zpět. Syn se na mne dívá vystrašeným pohledem, svým pohledem. Už je sám sebou. A nechápe. Tolik mě bolí srdce, tak jsem mu ublížila. Synáčku, já jsem to nevěděla, odpusť mi, prosím. Než stačím cokoli říci vybíhá ven a já vím, že ho už neuvidím. Dcera mi pomáhá pohřbít mrtvé a uklidit dům. Život pro mne ztratil smysl. Trochu radosti poznám jako babička. Dcera má dvě nádherné dcery a milujícího manžela. Než umřu, uvědomuji si, že bylo špatně, že jsem o tom dni nechtěla s dcerou nikdy mluvit. Že ji to muselo moc trápit a že neměla s kým si o tom promluvit. Vím, že to byla chyba.
Vyrůstám bez otce, padl prý ve válce. Hodně pracujeme,ale nevadí mi to, jsem zvyklá. Bráška je moc fajn, pomáhá mi. Všechno je v pořádku, dokud se máma znovu nevdává. Otčím je docela hodný a snaží se si mě získat dárky, povídá mi pohádky, mám ho ráda. Rodí se má sestřička, je moc krásná, mám z ní radost a moc ráda se o ni starám. Bratr začíná být agresivní. Vznikají hádky, spory a máma se ho začíná bát, cítím to napětí kolem, ten strach. Otčím se to snaží nějakým způsobem tlumit, z počátku se mu to daří. Je velmi trpělivý a asi nás má moc rád.
Je ráno, ležíme se sestřičkou na peci, lekneme se, když do světnice vrazí bratr. Bije nevlastního otce, napřed pěstmi, pak polenem. Už je mrtev. Sahá pro sestřičku, chvilku se s ním o ni přetahuji, ale nemá to smyslu, má obrovskou sílu. Cítím strach, bratr ubil sestru. Na zemi leží dvě mrtvá těla, co bude teď? Nemám strach o sebe, jen cítím obrovskou agresivitu bratra. Přichází matka, dostává polenem přes hlavu. Sedí opřená zády o stěnu, najednou mám pocit, že vypadá jako had a že i syčí. Ale ne, jsou to slova, proklela bratra. Ten se zaraženě stojí, najednou se i fyzicky změní, má úplně jiný výraz, hlavně oči jsou tak jiné. Už z něj není cítit ta agresivita. Dívá se jako by se probudil. Nechápe, proč mu matka řekla taková slova. Utíká pryč a já ho už nikdy neuvidím. Uklízíme mrtvé. Trápí mne to, chci o tom s matkou mluvit, ale ta tvrdošíjně odmítá. Zkouším to pár let, pořád dokola, chci o tom mluvit, pak vzpomínku potlačuji. Mám docela hezký život, sice hodně pracujeme, ale mám hodného muže a mám dvě dcery. Jsme šťastná rodina. Matka žije s námi, za čas umírá.
Už jsem stará a bydlím se starší dcerou, která právě porodila syna. Je někomu velmi podobný. Nemohu si vzpomenout komu. Stále nevím, koho mi připomíná. Pak mi to najednou dojde! On je přece podobný mému bratrovi! Úplně jsem zapomněla, že jsem měla bratra! Vybavuje se mi, co se stalo, všechny ty zaprášené ošklivé vzpomínky! Vnuk je napnutý, stále pláče, prohýbá se do luku, je to ubrečené, nervózní miminko. Snažím se ho hodně chovat, mluvím na něj, laskavá slova ho dokáží utišit. Dcera je velmi unavená, pomáhám ji jak to jde. Ale ona je už vůči synovi velmi podrážděná. Nechápe, co dělá špatně, nechápe, proč to dítě pořád brečí. Před smrtí říkám dceři, co se stalo. Kletba se nějak „zvrtla“. Situace se opakuje. Agresivní syn a nešťastná matka.
Loučím se, se synem. Nechce ode mne, drží se jako klíště. Žena se drží statečně, ale její červené oči ji prozradí. Tolik se mi nechce. Mám tak skvělou rodinu, chlapec je celý já a tolik se těším na další dítě. Kéž to bude dcera. Kéž ji budu smět spatřit. Pláč se mi dere do očí. Můj malý chlapec po mne vyžaduje slib, že se vrátím. Je tak roztomilý, ty jeho dětské ručičky kolem mého krku, bude mi moc chybět. Políbím ženu a odcházím. Je mi smutno, tak smutno.
Válka není procházka růžovým sadem. Na chlad si lze zvyknout. Ale na zabíjení? Na cizí krev na mém těle? Lze si na to zvyknout?
Zabij dřív než budeš zabit. Postupem času si zvykáme na všechno,stávají se z nás bezcitní zabijáci. Cizí krev nevadí, hlavně že není vlastní. Přesto si ve své duši uchovávám krásnou vzpomínku na svou rodinu. Na svou krásnou ženu, na své děti. Zda-li mám dceru. Nebo je to další syn? Být tak s nimi.
Takovéto myšlenky uprostřed bitvy nejsou zrovna žádoucí. Cizí meč mi projede hrdlem jako máslem a já padám na zem. Smrt přichází rychle. Stojím tu nad svým tělem, dívám se na bojující muže. Co mám dělat? Kam jít?
Jdu domů, konec konců slíbil jsem synkovi, že se vrátím. No sice už nemám tělo, ale sliby se mají plnit.
Můj chlapeček tolik vyrostl. A mám dceru! Krásná je po mamince. Jsem tak šťastný. Přivtěluji se k synkovi. Cítí mou přítomnost a je nám spolu dobře. Občas mu radím, co jak udělat. Je to krásné být zas doma, s rodinou. Pak si však žena přivede domů jiného muže. Mám na ni zlost, copak mě nevidí? Copak necítí mou přítomnost! Já se tu takhle snažím a ona se mi takhle odvděčí! Coura je to! Cítím, jak je šťastná a můj vztek roste. Postupně utlačuji synovu duši víc a více a přebírám postupně vládu nad tělem. Zmetek jeden nevděčnej, on se mi vzpírá a brání se tomu. Všichni se proti mně spikli! Ale já jim ukážu! Synovy síly slábnou a já přebírám vládu nad tělem. Přicházím do domu. Ten cizí chlap mi nabízí mléko! Taková drzost! Já jsem tady domácí pán! A ty zemřeš. Biju ho pěstmi, pak beru poleno. Pak přichází na řadu ten jejich parchant. A už mi jde do rány ta coura! Bojí se mě, to mi dělá dobře. Jak se plazí, jen pros o smilování, běhno jedna. Snaží se mi něco namluvit. Beru sekyru a jdu na ni, vyřídím si to s ní, pěkně po zlém. Najednou něco říká a cítím obrovský příval energie, který mě vyrazí z těla. Jsem slabý, slaboučký, jsem pořád v té světnici, ale nemám žádnou energii. Potřebuji energii. Nevím, jak dlouho jsem na tom místě. Pak se rodí můj pravnuk. A já konečně získávám tělo. Už od začátku mu našeptávám zlé myšlenky proti jeho matce. A takhle to jde dál a dál. Skáču po mužských potomcích. Holky jsou blbé. Jen kluci stojí za to. Lépe poslouchají, snáz se ovládají. No a už jsem na Romanovi. Občas ještě skočím na jeho tátu. Ale už víc zůstávám na Romanovi.
Všichni dotyční si to mezi sebou vyříkali, odpustili si vzájemně, kletba byla zrušena a duše dávno mrtvého otce odvedena.
Okamžitě po zrušení kletby mi spadla obrovská tíha z ramen. A cítila jsem se jakoby svobodnější. Je to čtyři měsíce a můj syn Roman konečně snad našel svůj klid. Už nemlátí ve vzteku pěstmi do dveří, už nemlátí ani těmi dveřmi, nevyhrožuje, nesrší z něj agresivita. Ne že by z něho najednou byl andílek – to rozhodně ne, ale je vnitřně klidný a není v něm to zlo. A já děkuji nebesům, že mi něco takového bylo umožněno zrušit. Děkuji, že mi byla do cesty poslána úžasná dvojice Dominika-František, děkuji, se slzami v očích a s velkou pokorou v srdci.