Znásilnění
ZNÁSILNĚNÍ
Na sezení přišla mladá paní, asi 36 let a říká:
„ Já se bojím řídit auto, což je v dnešní době pro mne velmi omezující. Vlastně se ani s autem nerozjedu. Jak si sednu, zabouchnu za sebou dveře, tak se mi rozklepou nohy, ruce mi ztuhnou a tělo mě neposlouchá i když mozek říká nastartuj. Tak jsem se konečně rozhodla, že s tím něco udělám.“
Sedá si do křesla, zavírá oči. Myšlenky jí lítají sem a tam. Vedu jí do minulosti, kde má podobné pocity jako v tom autě. Napětí v jejím těle stoupá, je jí najednou horko.
„Ne, to ne. To není přece možný“ říká.
„Co se děje?“ ptám se. Říká:
„To s tím přeci nemůže souviset. Nechce se mi to ani vyslovit, co mě napadlo.“
Klidným hlasem promlouvám.
„Kde jste?“
Oči jí pod víčky těkají sem a tam a odpovídá mi.
„Ocitám se o 20 let zpět. Stahuje se mi krk, že ani nemůžu promluvit.“
Derou se jí slzy do očí. Dech se jí zrychluje. Už to nevydrží a propuká v srdceryvný pláč. Vzlykajíc přerývaně mluví pátý přes devátý. Pak se trochu uklidní a vypráví svůj rádoby zapomenutý zážitek.
„Chystám se do školy na laborky, mám to časově jen tak tak. V tom někdo zvoní, koukám kukátkem. Je to Tonda, táty kamarád, tak mu otevírám.“
„Ahoj Leni, posílá mě táta, že si můžu půjčit jeho prut a podběrák“.
„Ahoj Tondo, jasně, dojdu pro to.“
Pokračuje ve vyprávění:
„Nic zlého netuše se otáčím a jdu pro ty věci. Najednou slyším, jak zabouchává dveře, skočí ke mě a tlačí mě chodbou dál až do mého pokoje. Flákne se mnou o postel, snaží se, abych si to nechala líbit dobrovolně, ale já se bráním. Tak mě mlátí, že nevím, která bolest je horší. Krk mi lítá sem tam, přestávám vidět. Je dokonáno. Mluví na mě, ujišťuje se, že to nikomu neřeknu. Vyhrožuje, že jinak ublíží mému mladšímu bráchovi. Vzlykám, že musím do školy, abych nepřišla pozdě. On odchází, já se sbírám, konečně mi začíná pracovat mozek a přemýšlím co mám dělat. Musím jít na policii!“
„Čekám tam od nich pomoc. Sedím tam na chodbě na studené tvrdé lavici, cejtím se strašně. Chodí se na mě koukat jak na zvířátko, občas se přijde někdo na něco zeptat. Trvá to snad věčnost, než se mě někdo ujme a začne výslech. Kdy a kde k tomu došlo a jestli k tomu vůbec došlo a zda je to pravda. Jak tohle může vůbec vyslovit?! Copak nevidí můj obličej? Zesměšňují mě. Vůbec tomu nemůžu uvěřit, jak se mnou zacházejí. Cítím se hrozně poníženě, sebelítostí se trozpláču. Nemohu ani mluvit. Domlouvají se mezi sebou, pak už to začínají brát trochu vážně. Posílají mě na vyšetření. Doktor mi dá límec, že mám hnutou krční páteř. V obličeji jsem příšerně oteklá. Pak na gyndě jsou ke mě hodní. “
Pokračuje:
„Tohle mám za sebou, ale přichází další hrůza. Prostě v tý posteli doma nemůžu spát. A ani jinde nemůžu usnout. Potřebuju s tím pomoct, tak jdu k psychiatričce. Očekávám, že dostanu prášky, abych na to nemusela myslet, ale chce mě zavřít do Bohnic. Já nemůžu mezi cizí lidi, takhle je mi už zle, a ještě nebejt se svou rodinou to teda ne. Slibuju jí tam hory doly, hlavně ať jdu domů. Už nikdy pak takovou pomoc nevyhledám. “
„Mami, prosím, sežeň mi prášky na spaní“.
„Broučku seženu, to víš že jo“.
„Mám je, to bude dobrý říkám si. Ale i když je beru, tak se mi vrací, jak mě mlátil a jak mu hrozně smrdělo z pusy. I ve snech ho mám, a nejen jeho, ale i ty policajty. Hroznej hajzl, vrátil se potom v klidu do hospody, policie ho tam vyzvedla. A to v té době měl těhotnou manželku. Sice ho zavřeli, dostal 8 let, ale já mám pak zase strach, že se mi pomstí až ho pustí. A taky jo, můj strach se naplnil. Když ho pustí, nechává volat kamarády, že se na mě těší, až se uvidíme. Já snad nebudu mít nikdy klid. Po letech umřel, spadl mi kámen ze srdce, konečně ten všudypřítomný strach není.“
Když skončíme sezení, tak mi říká, že to zabouchnutí dveří jí vlastně na podvědomé úrovni vyvolává ty stavy v autě. Že cítí obrovskou úlevu na duši a má skvělou náladu. Že je úžasné, že se z ní tohle napětí dostalo ven. Hned jí jedou myšlenky na to, že určitě budeme zase někdy pokračovat, protože si teď vzpoměla, že její dědeček zemřel, když ho přejelo auto na přechodu pro chodce. A dodává:
„Bůh ví, zda mi nebrání v řízení auta i on.“