Únava - regrese
Lenka 44 let. Říká: „Pořád jsem unavená, u lékaře mi zjistili únavový syndrom, navíc nejsem uvolněná, vlastně celý život.“
Lenka se dostala do doby před porodem:
„Jsem stísněná, utemovaná, nemůžu se hejbat, nevím co mě čeká, chce se mi ven, ale nevím, jaký to tam bude a že vůbec nevím do čeho jdu, nemám pocity jako hurááá bude psina. Ošívám se, melu sebou, mám zvláštní pocit, nevím do čeho jdu, to mi vadí, jaký to tam bude, co to bude obnášet. Z toho jsem hodně rozladěná. Už jako cejtím tam jako tlaky, jako že se posouvám někam. Najednou cítím tlak do čela, na hlavu, na ramena, potřebuju dýchat, nadechnout se. Je to náročný, psychicky. Nejistota, vím že jít musím, ale takovou mám obavu, nevím do čeho jdu, jsem rozechvělá, vynervovaná, nevím, není to dobrý. Tlačím se někam, je to úzký, nevím, rozbolela mě z toho hlava a hůř se mi dýchá, potřebovala bych dejchat, je mi divně, teďko vidím světlo. Jsem venku, vidím zelený hadry, vidím tam ruce nějaký, něco se tam máchá, to jsou asi moje ruce nohy, jsou ošklivý, nějaký od krve zakrvavený, nebo co. Je mi to líto, je to tam celý děsně hnusný. Takovej nějakej pocit jako že jsem venku, něco skončilo, je to zvláštní. Ale cítím tam lásku, nebo, nevím. Že bysem chtěla k tý mámě, ale nedaj mě tam, chtěla bych jí cítit fyzicky, furt jsem s ní byla, teď nevím do čeho jdu. Jsem tam, mám smutek v sobě, je mi to nějak všechno líto. Mám tlak v hlavě a vůbec nevím co si o tom mám myslet. Zvláštní. Ted nějaký ruce mě berou, odnášej na něco stuenýho, tam ležím na zádech, nahá, je to studený takový, není to tam příjemný. Někdo se nade mnou sklání, kouká, nemluví, ani se neusmívá, nic. Potřebovala bych teplo, lidský teplo, potřebovala bych se vrátit k tý mámě, abych jí cejtila. Ale vím to, že jsem přišla, je tam radost, to mě napadá, ale taky abych je nezklamala, tolik se radujou, máma je štastná, má radost. Dobrý, nevěděla jsem do čeho jdu, a najednou prskho a jsem tady. Se mi koukaj všude možně, hlavně mě koukaj na pupík, tam se mi dotýkaj, nechci aby se mi tam dotýkali. Nepříjemný. Dělá mi to, nevím, hrozně nepříjemný, bojím se, mám to tam takový otevřený, nepříjemný, že mi tam někdo strčí prst, že tam budu mít díru, tam mi to prostě vadí. Otíraj mě, omejvaj, dávaj mě pak asi mámě na prsa, pak jsem celá zavázaná v něčem, nevím, potřebovala bych se dotknout mámy, bejt s ní, vědět že dejchá, že jí tluče srdce, ale jsem celá zavázaná, utemovaná a sama. Hrozný no. Cejtím se hrozně sama. Nechápu to. Nechápu. Já jsem tolik chtěla ten kontakt, není tam, a já se cítím sama. Pak přijde osoba, dává mě na vozítko, čapne se rukama. Někam mě vezou, nahoře se míhaj světla, to je strašný, dívám se a ujíždí mi strop. Nechci tam bejt, nemůžu vystrčit ruku, nic, chtěla bych se schoulit do klubíčka, někoho se dotknout, aby mě někdo zachránil. Jsem rovná, nemůžu nic, nemůžu pohnout rukama, nohama, hrozný, nikdo tam není, sama, nikoho nevidím, nemůžu pohnout ani hlavou. Jsem unavená strašně, ale bojím se usnout, co kdyby jsem zaspala. Kdyby mě vzali k tý mámě, já bych k ní hrozně moc chtěla. Chtěla bych se hejbat ale nejde to, cejtím se unavená, vyčerpaná z toho co jsem prožila, chci usnout, ale nejde mi to, chtěla bych zavřít oči a spát, to je moje velký přání, nemůžu, odolávám, pak vyčerpáním usínám, na chvilinku, za chvilku se zase vzbudím, zase koukám, co se děje, neděje se nic. jen svítěj ty světla. Tak to tam je furt, občas se na mě někdo příjde kouknout. Ted mě zase berou, pokládaj mě na stůl, rozvazujou, kontrolujou mi břicho, já to tak nemám ráda, aby se mě někdo dotýkal, to mi vadí. Pupík, hrozný. Nějakou babu vidím, nesměje se na mě můra jedna, taková studená myš, ona mě tak nešetrně bere, a jak se mnou zachází, hrůza, ať na mě nesahá. Kouká mi mezi nohy, jestli jsem v pořádku, veškerý otvory, ten pupík mi hrozně vadí, obrací mě, hodí si mě, jede mi rukou po zádech, po páteři, jestli je vše v pořádku, visí mi hlava dolů, nedělá mi to dobře, necítím že mě ráda, to chci vědět, cejtit to, to mi vadí, že to necítím. Ani nechci, aby ta osoba mě měla ráda, chci za mámou, se mi stejská, jsem sama. Balej mě, dávaj na vozejk, jedeme, zpátky chodbou a zase světla, ubíhaj. Přijedu k tý posteli, vidím jí, je šťastná, celá rozzářená přivíjí si mě k sobě, to je tak hezký. Je mi to líto chtěla bych jí říct, že se mi hrozně stejská (Lenka pláče) že se mi stejská, chtěla bych bejt u ní, vím že ona to taky tak cejtí. Jsem dojatá z ní, z toho, že mě opravdu tak ráda vidí, je ráda, že mě vidí, že mě má, no. Nepotřebuju vůbec nic, nemám žádný přání, ona mě má u sebe, cejtím to a jsem moc ráda, že jsem u ní, ale vím, že to skončí. Nějakou dobu mě má, chvíli, 20 minut, možná ani ne, nemluvíme spolu, já si užívám to že tam jsem, ona taky, pohladí mě. Zase ta osoba mě vezme, jedu tou chodbou, to je příšerný, zase jsem sama, to je hrozný. Zas tam vidím ty světla, ubíhaj nahoře, tak to tam jde furt. Mě daj na ten stolek, koukám do toho stropu, zavírám oči, jsem unavená, chtěla bych spát, ale bojím se, že by mě chtěli odvézt za ní a já bych spala, jé, ale jak bych spala. Ale bojím se, aby si neřekli spí, a nechali mě bejt, tak koukám, zavřu oči, unavená, zase si odpočinu, zase je otevřu. Hlídám, aby mě mohli vzít, aby si nemysleli že spím. Je to pro mě náročný, i to cestování tím vozejkem a tak. Přijde osoba, zase mě rozbaluje, zase mě kontroluje to je děsný. Fakt není chvíli klid. Já usnu, zas přijde někdo, zase mě bere, to je děsný, jsou to normální opruzáci. Chci mít klid, chci si odpočinout, to ale fakt nejde. Kdyby respektovali že chci chvíli spát já jsem z toho úplně zblblá. Opravdu, to je furt něco. Vezme mě, rozbalí, příjemný, můžu hejbat rukama a nohama, šahat na pupík, to mi vadí, nemám sílu jí od to, odstrčit. Snažím se, ale ona si ze mě nic nedělá, já bych chtěla těma rukama, ale nemám sílu a nedosáhnu. Vím že todle když udělá, že mě zabalí, odveze mě k mámě, to mám velkou radost, vždy když jí vidím, je rozzářená, rozesmátá, to je dojemný, jak se na mě těší. Je ráda že mě vidí. Je to moje máma. Dává mě tam, aby mě kojila, mě to nedělá dobře, nemám tu potřebu. Mě to přijde v tý puse, toho pak mám moc. Nechci to, jako se snažím jazykem to vy, bráním se tomu, todle mě zlobí. Nemám tak velkou pusu, ke všemu musím vytvořit sílu svojí, mě se nechce, když mi ta osoba něco dá pusy, tak něco teče, to je lepší, todle jsem líná se snažit. To bych musela se snažit, to se mi vůbec nechce, todle je daleko lepší a víc mi to i chutná. Vím, že teda zlobím, ale nedá se nic dělat. Jsem hrozně unavená z toho všeho, a tamto je pohodlnější. Tak si tam žiju. Takhle když to vyplivávám, maminka s láskou mě hubuje, no, tak to se nedá nic dělat. To je dobrý. To teda jsem teď zjistila, že i v tomto útlém věku se dá zlobit. Tak tam spolu jsme, přijde osoba, vezme mě, dá na vozejk, cítím se taková jako silnější, už ani tak sama, docela to utíká. Trošku si pospím, sice ne moc, aby náhodou mi něco neušlo, musím to tam sledovat všechno a sleduju to. I dokonce už vidím osoby, jak poletujou, a kamarády okolo mě řvoucí. No. Neříkám, že se tam cítím příjemně, ale už mi to tak nevadí, už jsem si zvykla. První moment, jsem si na to nemohla zvyknout, to bylo blbý. Jsou mi 4 dny a tak to tam jde den za dnem, ve stejném duchu a máma si mě bere, se mnou chodí, dělám diviznu, si pokukuju, to je příjemný, drncá se mnou, vidím okna, stromy, to se mi líbí, to jsem neviděla, koukám, sluníčko svítí. Ale už bych tam odsud chtěla jít pryč. Nějak mi oblíkaj do něčeho, kalhotky na nohy, to jsem neviděla, neměla, no. Jestli my nejdeme jako domu, pryč odsud. Nohy jsem vždy viděla bosatý, teď něco mám na nohách. Tomu nerozumím, jdeme pryč. Já sice šťastná, ale nevím do čeho jdu. Zvláštní pocit v sobě, budu si muset zvykat na něco jinýho. Zase se něco děje, na to si musím zvyknout. Že bych byla odvázaná, to nejsem. Mám zvláštní pocit, ne strach, ale nejistotu, co zase bude. Dalo mi práci si zvyknou na to, a zase změna. Jdeme ven, po schodech a tam vidím auto. Jsem na klíně u mámy, lezeme do toho auta. Známá postavička táta, taky se směje, je celej štastnej, dojatej, drncáme se někam, jsem z toho celá zmatená, nevím kam, nevidím, jen vím, že se drncá. Pak vidím postýlku, žbrlinky tam, koukám z okna, tam se míhaj stromy, jsem tam v tom pokojíčku sama, teď si říkám co to je, já jsem tady sama. Do prčic, proč si mě nevezmou, tam jsem byla sama, tady jsem sama, to je hrozný. Se tam melu, je mi to prd platný, jsem v zavinovačce, neslyšej mě, povídaj si tam, nespím, to teda vůbec. Usnu na chvíli, jen tak na to odpočinutí. Taky zase si říkám, kdyby chtěli jít pro mě, by mě viděli spát, to nejde, musím bejt vzhůru, abych to vše viděla a slyšela, to všechno musím mít pod kontrolou, to nemůžu zaspat. Máma pro mě jde, něco mi říká, dává mi jídlo, jak to tam teče samo, nechci tam to. To to, to mě nedělá dobře, hlavně u toho se musím snažit, já jsem nějaká unavená, nemám sílu a vůbec to mě nebaví. Hlavně se bojím, že mě bude sahat do toho pupíku, to nemám ráda. Já jsem nějaká unavená hrozně, taková že bych potřebovala spát, protože už nemůžu, vysloveně už nemůžu. Je mi 10 dní, tam to kontroluju všechno, ale jsem hrozně unavená, úplně strašně. Furt mě berou, někdo na mě mluví, něco. Teď mám touhu naopak bejt sama a odpočinout si. Furt tam někdo je, koukaj, potřebovala bych spát. Nejde to, to je hrozný já nevím, jak jim to říct, jak to naznačit. Oni se všichni tak radujou, zíraj, nevím, už nemůžu. Bych se potřebovala vyspat, zavřít oči, tolik si potřebuju odpočinout, strašně, a oni to vůbec nechápou, takhle to je furt, hrozný. Furt jíst, abych jedla, se najím, jestli nejsem pokakaná, zase jíst, furt se mnou někdo manipuluje, nevím, to mi nebaví. To je furt něco. Tam není chvíli klid, jestli by už trošku mohli pochopit, aby mě nechali bejt, nechali mě vyspat a odpočinout si. Vše mi dá práci, mě převlíkaj, potom koupání, pak zase něco, já nevím jak jim to mám říct, to nepochopěj, ať mě nechaj bejt na pokoji, noo. Než se najím, to je hrozná makačka, nemám na to vůbec sílu. Áááá, a už tam slyším, jak je vyčůraná, já že jsem vyčůraná? Tam slyším takový nějaký věci. Nechápu to. Ať mi daj pokoj. Po čase už mám víc i sílu takovou. Pak spím. A když spím, mě vzbuděj. To jsem si řekla, že se na to vykašlu, oni mě vzbuděj, třeba z takovýho nablblýho důvodu, že musím jíst. No. Ale není to tam blbý, je to tam dobrý. Se radujou. Ale na můj vkus až příliš. Furt slyším nějaký hýkání, jéééé, noooo, a zase jééé, óóóóó, nějaký sousedky nebo co, ódy na radost, opravdu, kdo na to má bejt zvědavej, já si chci fakt odpočinout. Já už jsem na to úplně alergická. Ale tak si říkám, jestli trošičku, abych tu jejich dobrotu nezneužívala. Někdy mám pocity, ať mi nechaj bejt. Je mi měsíc, no mám větší sílu ale nechce se mi prostě vyvíjet nějakou aktivitu. Nevím jestli jsem unavená, nevím co jsem. Nechce se mi vyvíjet aktivitu. Vím, že když jí nevyvinu, oni to za mě všechno udělaj, tak proč bych jí vyvíjela. Mám to zmapovaný. Když hlesnu, přilítnou. Tak proč bych jí vyvíjela. Obzvlášť s tím jílem, že jo. Hm. Po čase jsem pochopila, když se rychle najím, můžu dýl spát. Najedený to bříško velký, nohy bosatý, na nich deka, to je fajn.“
Po sezení, které trvalo 2 hodiny se Lenka cítí moc dobře, směje se tomu, co tam prožila a diví se, jakou při sezení cítila velkou únavu.
Posílá mi druhý den mail:
Chci vám říct, že jsem se dlouho necítila po regresi tak dobře jako po včerejšku. Bylo to pro mě hodně moc hezký. Dlouho jsem právě nezažila takový to štěstí. No prostě krása. Díky moc.
Regresní terapie - regrese